Návrat (II)

Už ani nevím snad,

zda jsem jak dítě na prsou svých

ruce spínal...

Už ani neznám těch slov,

ni písničky, jež šly k Tobě

z postýlky pacholíka,

jenž z veliké rudé kathedrály,

z kněží a sester černých a bílých

měl jenom strach.

Už ani nevím a nevzpomínám,

kdy že to bylo, kdy se to stalo,

že jsem Tě zapřel,

ó Pane!

Že jsem Tě zapřel, odehnal, proklel,

že jsem tak radostně přitakal všem,

kdož prošli mimo, říkajíce:

Není Ho, není!

Že jsem Tě zapřel a Tobě se rouhal,

že jsem Tě zradil

pro tělo, pro jeho bláznivý tanec

při zemi pěkně, při zemi...

I děli tehdy proroci slavně:

Hle, život!

A byl Jsi Ty,

Ty jediný žhavý, bolestný, svatý,

zdroji věčný a usmiřující

života!

Že jsem Tě zapřel? Že jsem Tě zapřel,

ó Pane?