Návrat (III)

Nebylo mnoho, čím mohla mne uvítat země.

A sotva zde první ten lidský sen jak větru van rychle přešel,

sirota dětství se hlásila lstivě. Jen s básní,

se stránek školních a nevlídných knížek jsem snoval

gobelin sladký mateřských loktů a něhy a lásky.

Uprostřed dětí vždy sám a podivně jaksi vždy sám,

a na polích krávy a husy jsem pásal, vždy sám a podivně sám,

siroba-chudoba, nepěkný rým, ale živý a drsný jak pravda,

chudoba-poroba, a oč hůř ještě... Ne, není nač vzpomínat muži,

jenž uprostřed hrabivých dnů připraven k zápasu stojí,

na jinocha, jenž snil sny krásné a plné touhy,

jemuž se chtělo horce i lásky, i hříchu, i opojení.

Mohl’s mu překážet, Pane!

Mohl’s mu překážet, Pane?

A bylo mnoho, čím mohla mne pohostit země.

Vše toužil jsem vidět a znát, vše toužil jsem roztavit v srdci,

jablko rozříznout každé a v každém najíti hvězdu!

Zbabělec, děl jsem, kdo nechce být milován královnou krásy,

kdo nechce se se všemi bít a nad všechny zdvihnout svůj štít!

A přece jsem na konec vždy byl ve všem a všude tak sám,

milován – nemilován,

vždy lačnější života číše a vždy mezi všemi tak sám!

A tehdy jsem nechtěl Tě znát a nechtěl nic o Tobě slyšet:

nesluší se přec muži s ženami k nebesům lkát!

A přece, ó přece, můj Bože, nadešel temnotný čas,

kdy veselí rouhači kdysi byli teď zoufale němí.

A tehdy, maní, či s nadějí vratkou? jsem pozdvihl lkavě svůj hlas:

Bože, buď milostiv naší zemi!

Mohl’s mne zamítnout, Pane?