NÁVRAT JARA

Dnes přišlo konečně: Cítím je v žilách svých,

už proudí tělem mým a k hlavě stoupá mi,

to jaro tajemné už vidím na očích:

Dnes svítí věčným snem a tužeb dálkami.

Už okna otevřte! Už dálky otevřte!

Ať všemi póry snů z obzorů vnikne k nám!

Své touhy napněte jak plachty na moři –

já celou duši svou už jemu otvírám!

Ba že je jaro dnes. To světlo na přístěnku!

Roletou zelenou dnes cítím je až sem!

Jak je dnes zpilý vzduch! – Oh, je tak krásně venku!

Pozdravy z daleka! – – Tak teskně voní zem!

Tak je dnes asi krásně celičkým zeměkruhem,

je krásně v doubravách, je krásně na mořích!

Co úsměv jediný jde záříc láska luhem,

a je tak závratná a je tak sladký hřích!

Už všechna okna vil, už dálky otevřete –

ať duše pocítí svůj věčný smysl dnes,

ať věčno divných snů na jejích luzích vzkvete,

ať Srdce praporem si zavlá do nebes!

Co bílé družičky sny světlé chorovodem,

hle, v dálky putují dnes v bílých liniích,

zelení věnčeny, se odpentlují z Duše,

po cestách nesčetných se květin sype sníh!

Svět celý proměněn. Jaké to proměnění!

Duch nebem zakrouží po něčem velikém –

co tu hned myšlenek k nám přijde v roztoužení –

oč duše světem víc, oč srdce básníkem!

Jak budem nyní žít? Zas znovu probuzeni,

zas plni velkých tuch a tvůrčích rozvratů –:

Chcem uctit v sobě Věčnost a v svatém opojení

pochopit mysterium věčných návratů!

Je duše dcerou Lásky, je její hudba věčná...

Kdo tolik jejích snů a tužeb ukojí?

Rozpjala k bolesti svá křídla nekonečná,

své oči obrací k věčnému Prazdroji!

Co mořem tvůrčích tuch se svíjí v sladké muce,

já všecek udiven zřím celou duši svou –

jak celá v extasi své dlouhé spíná ruce

a Velkou Přírodu velebí modlitbou.