Návrat k domovu.

Buď mi pozdraveno!

Pozdraveno,

Oudolí mého domovu drahé,

Jak se tu rozléháš

Před mým okem v slzách plesajícím,

Posledními

Loučícího s tebou se dne

Ozářeno červánky!

S vlnošumným šperkem osetých polí,

S rozestřeným kobercem květoucích luhů,

S lesknavým pasem jekotné řeky,

S každou chyží, každým domkem, každým stromem,

O družko mladictví mého,

Buď mi pozdravena!

Na vrchu onoho pahorku,

U paty pomníku

„Osamělosti“ zasvěceného,

V lesknoucím se rosou

Jarním ránu,

O kolikrát sem sedával!

Slzícího mého oka

Toužebné hledy

V dálku těkaly bezkonečnou,

A srdce a duše

Mocným se mi dmuly pudem,

Prostory změřiti světa,

Ach! modrými horami

Touhám mým skrytého,

A modrým nebem.

Pod onu lípu

Ve chladný stín,

Unaven dlouhým

Doly a horami blouzením,

Kolikráte sem si sedal

V poledním parnu!

Spočinout chtěl sem

A klidu, ach! klidu

Nemoh’ sem nalézt;

Neb v žilách se mi proudilo mocně,

A myšlénky konaly skutky

A záměry kuly.

Pahorku, pomníku, lípo!

Ještě vás vidím

Všecky, jak před mnoha lety,

Nezměněné, nesestárlé.

Ač já – já!

Jak se k vám opět vracím,

Zase vás vidím?

Života nátiskem

Unaven, zemdlen;

Všedností, ouskoky, boji

Ohromen, skrocen;

Oklamán láskou,

Nadějí zmámen,

Opuštěn vírou,

Na moři života rozbouřeném

Vyhostěnec bez kotve –

Jak se k vám vracím,

Zase vás vidím!

Dávno minulých co časů pověst

Provívá mi to duší;

Poražených co vojů davoria

Hřímá mi to srdcem;

Ač pružnosti ducha zmrtvené

Nelze se zmužiti,

Hynoucím v nečinnosti myšlénkám

Nelze se vzbuditi

K novému žití.

Jen upomínek slze ronící zefir

Přes záměrů mých mrtvoly věje,

Jak na hřbitově tamto

Soumraků rosné vánky

Přes hroby vějou

Mrtvého světa.