Návrat k rodičům.

Rok celý od té chvíle klidně minul

a nejeden z těch pobloudilců zhynul;

však větší počet jich se obrátil

a na ctnostnou se cestu navrátil.

Sám Václav přestal býti slabou třtinou,

již nekálel se nebezpečnou špínou:

žil moudře jako věrný katolík,

a Bohu vzdával nekonečný dík.

Svým rodičům zas často vděčně psával,

jim o blahu svém milé zprávy dával;

až plný vak svůj na ramena vzal

a na cestu se do rodiště bral.

Muž hezký užil rychlé páry vhodné,

by spíše spatřil městečko své rodné;

a otci, matce ruku políbil,

jak zvláštním listem jim byl přislíbil.

Čí jazyk dost je výmluvný a hbitý,

by vypověděl rodičů těch city?

Ó věru, okamžik ten jediný

zas osvěžil jim řídké šediny!

Ta matka zbožná k synu plná lásky

i otec měli na čele svém vrásky;

již vzdáti se chtěl svého řemesla,

však synem radost se mu donesla.

Zas oživnula jemu v prstech jehla,

zas do žil starých jará krev mu vběhla;

on s mistrem synem šíti neváhal

a Bůh jim ve všem zjevně pomáhal.

I zbožná, pilná, starostlivá žena

k nim od oltáře byla uvedena;

a Václavu se z blízkých vsí a měst

hned ozývala zasloužená čest.

Rád v kruhu množících se zákazníků

vždy mluvil o tom šťastném zpátečníku;

on v chrámě, v obci, v domě lidem všem

byl milovaným vzácným příkladem.