NÁVRAT K VESELOSTI

A stesk se zvolna stává hostem pouze,

ba konečně i hostem vzácnějším.

Člověk se vpraví do úlohy z nouze.

Nadějí srdce konejším.

Po stráních lozím, jsou jen trochu vyšší,

a veliká z nich vidím jezera,

leč vůněmi jak adamovské dýší;

i světlušky v nich tančí za šera.

Kraj širý klidně hukot houfnic stráví

a bomby letců hrou jsou náhody.

Pro tebe skládám u vysoké trávy

v kytici rudou první jahody.

Krok za krokem jdeš stále po boku mi,

když za houbami mířím v dubinu,

a navštívím-li hore tiché chlumy,

potoku smíchem zveš mne v hlubinu.

I stává se, že jako po úkoji

zazní mi srdcem moudrá veselost.

Co ranilo, to sladce opět hojí

a pobořený obnovuje most.

Tu zajásám a poučuji ptáky

i hmyz a byliny, jež kolem zevlují,

oč krvavější jsou tu polní máky

a jak tě miluji!