NÁVRAT LÁSKY

Velikou oklikou láska se vrací

k lidskému příbytku.

Co bych jen dala duši smutné,

která vše v požitku

hledá a ztrácí,

já, která umím rozdat jen sebe?

Proč je tak daleko z lidského očistce

do mého nebe?

Proč jsi mne, člověče, ze srdce vyhostil,

proč jsi se, abys mne uviděl, nepostil?

Lásku jsi prodal, požitek koupil,

ve jménu mém jsi vraždil a loupil,

v zajetí sobectví hynout mne odsoudil,

beze mne, bez světla, kam jsi to zabloudil?

Z veliké okliky láska jde blíže

k lidskému příbytku.

Vzlétala kdysi, dnes plíží se, neletí,

k zemi ji poutá úžasná tíže

lidského prokletí,

před sebou temno má zítřků,

v nichž vše, co bývalo svato,

se znesvětí,

vyhlídku do temna srdcí,

v jichž kahanech oleje není.

Na prahu velkého utrpení

z nelásky láska se rodí;

od prahu k prahu chodí,

prosí:

Místa dopřejte mi,

neodhánějte mě,

počátek všeho i konec je ve mně,

vyléčím vaši slepotu.

Ve mně je síla a odvaha k životu!