NÁVRAT MARNOTRATNÉHO.

Hodino návratu, hodino líbezná!

Otcovský dům je zas dokořán,

a duše, jež vrací se z daleké pouti,

je zmámena něhou svých ran.

Na dlani domova noc je tak tichá.

Neklidné srdce už nepospíchá

a usedá nesměle v kout.

Věneček prostých vzpomínek vije,

pod matčinu písničku celé se skryje

a dá se až do dna zas obejmout.

Lampa je na stole. Kam padá zář,

věci jsou věrná a laskavá stráž,

jako by v noci zlých přání a tuch

kol tebe splétaly stříbrný kruh.

V zahrádce pod okny reseda voní;

jsi doma, a svět tě už neleká.

Chvíle jak skleněné korálky zvoní

a láska je pro tebe navléká.

Stůl hovoří: Zda-li pak ještě víš,

jak jsem tě opíral, bezbranné dítě,

jak pro lásku tvoji jsem prostíral skrytě,

než-li ji přibili na její kříž?

Nějaký svatý a pokojný stín

políbil zmučené čelo:

není již touhy, není již vin,

kdos vysvětil znovu tvé tělo.

Jsi maličký, ztracen, a nežádáš více.

Domov má nad tebou stráž.

A srdce je bílá holubice,

již nesou na oltář.