Návrat na venek.

Zas mne vítá známá stráň,

staré stromy, bujné mlází,

s hlohem střemcha na mou skráň

pršku bílých hvězd svých hází.

Zase tiká v zahrádce

konopka i sedmihlásek,

svity jdou jak v pohádce,

luh je plný sedmikrásek.

Z potoka zas pěnkava

pije sedíc na kameni

a druž vrabců těkavá

neustává v hašteření.

Starý štěp jest jeden sníh,

stříbrem hoří struhy v poli,

v kaštanových alejích

zas ty rudé parasoly!

Výletníků ruch a shon,

rozladěné kolovrátky

i kostelní vížky zvon

zas má starý nápěv sladký.

Co však nejdražší mi jest

nad vše sny a nad vše dumy,

nad tu pršku květných hvězd,

která s akacií šumí;

nad ten hovor, křik a smích

dětí mezi petrklíči,

nad ty písně ve větvích,

které pro mne tady klíčí;

nad ty stíny, nad tu zář,

nad to usmívavé nebe:

všech svých drahých milou tvář

že zas vidím vedle sebe!