Návrat na venkov.

Tak zřím vás, tmavé lesy jehličnaté,

pod modrým nebem, s něhož slunce zlaté

v prach žhavý tříští chvějících střel zář:

Tu celé dny vždy v dumách toulával se

já básník samotář.

Týž dostavník zas těžkým klusem jede

po silnici té rovné, dlouhé, šedé,

kol z obou stran je polí žlutý háv

a pastvin koberce, kde trávu žvýká

tlum plavých, bujných krav.

Dál městečko, jež má dvé štíhlých věží,

jak bílá papírová hračka leží

střed luk a rolí v skrytém údolu...

Ó, moře ticha táhle jenom zvlní

zpěv zvonů v hlaholu!

Tam zatáčí se křišťálová řeka

jak pásmo skla svítící do daleka

a láká, bych v ni spustil lehký člun

a slouchal, v rákosích a v olších, večer

zas šepot šumných strun...

Jak vlídně vábí pod vrchem dům čistý!

Vchod halí réva zelenými listy,

a šeřík splývá níž přes sadu plot,

svým hrotem zlaceným se v dálku leskne

na střeše hromosvod.

V tom domě zléčí mor chorého nitra

ach, půvab svěží jediného jitra,

kdy rozzvučí se v píseň ptactva sbor,

a člověk z okna patří v zadumání

k obrysům českých hor...