NÁVRAT PADESÁTI TISÍC.

Dlouhé čekání touhy a lásky

vyhlíží z padesáti tisíci oken.

Šedivé, staré tísní se v nich hlavy,

plavé, bujné ženy,

děti žvatlající.

Jak by kdo mohl promeškati

chvíli, až přijdete, vojenskými kroky,

ze sibířské výpravy

za člověkem?

Žel, že také z mnohých oken

osleplých, zastřených,

vyhlídne plaše i zrada,

hříšná manželská zrada,

neuvědoměle pudem hřešící

a tiskne k mladému ňadru

ustrašené své dítě.

Všude však, všude,

heroové, proslavivší se slávou,

čekají na vás všecka srdce,

v místech, kde rostli jste, na ocel zkuti.

Milováni jste všichni, do jednoho,

věčnou láskou nás všech,

láskou budoucích,

před níž se schoulí i zrada chvíle

malého lidského poklesku.

Navrátíte-li se však i vy ti samí,

anebo přec jen jiní,

prosívaní sítem světského pokušení,

v zápolení božského s lidským?

Kdo vám stával na blízku,

kdo rukou opíral vaši hlavu,

kdo vám kalil až k agonii

nebo zveselil život

dumou přátelskou,

zpěvným hlaholem ženským,

ptačím trilkem dobrých dětí?

Neznámé krajiny nekonečných

ubíhajících tratí.

Rybnaté ohromné řeky,

pralesy přenesmírné,

nekonečné vesnice.

V božském poslání heroickém

mizí vše to lidské,

všecko utrpení,

vždyť jste nástrojem v Jeho ruce

k osvobození bratří.

Tím větší budete,

že neušetřeni tragiky.

Že po hrdinném pochodu

není již co zaštítit, co burcovat k vědomí,

že bratrský národ nelze vzkřísit

ani k životu, ni k činu

tomu, kdo nezná duše

nemocného toho obra dítěte,

ruského bratra,

a kdo nikdy nenajde klíče

k otevření jeho ráje.

Ne to váš jediný tragický konec,

vytráceti se ze slavného jeviště

resignovaným návratem

po hrstkách, po měsících,

ne to vaše a naše potupa,

ale pokyn Prozřetelnosti

k budovatelskému počátku

se svými u svých.

Čekáme na vás,

z padesáti tisíci oken vyhlížíme,

bez vás teskní nám srdce,

bez vás nevyroste tak počatá stavba.

Co jsou naše ruce a hlavy

bez vašich hlav a rukou?