Návrat poesie.

Kdys dávno, za dob mladých, slunných,

květ vzácný se mi v duši chvěl;

jej všecky sny mé oblétaly

jak z jara oul roj zlatých včel.

Jím celičký svět v ráj mi změněn:

kol k lásce, k štěstí tisíc cest,

zem širá jedna zeleň věčná –

a nebe plno, plno hvězd...

Pak přišel život s přísnou lící

a někam v tichou, smutnou dál

mně odnes’ duhový květ z ňader

a lístky jeho rozevál.

Já s těžkým křížem povinností

šel oddán parnem, pouští, tmou; –

však za ztracenou duše půlí

jsem zouf’ale pnul náruč svou.

A přešla leta. Oplakaný

snů mládí dávno sprchlý květ

na drahá, mrtvá dívčí ňadra

mně přišel bledou růží zpět.