NÁVRAT POTULNÉHO PĚVCE.

Už i ten ocún zvadl,

smrt z hájů šelestí –

ach, už je po toulání,

po zpěvu, po štěstí!

Podzimem zlatým země

se na mne usmívá

a s bohem! s bohem!! dává

a zmírá truchlivá.

A kudy za hvězd kráčím

kol tichých vesniček,

už na hřbitovech planou

plaménky dušiček.

Ach probloudil jsem v krajích,

znám kdejaký už sad,

dnes laštovičkou na jih

se vracím na svůj hrad.

Pověsím husle v koutě,

svou lampu rozsvítím

a v duchu dám se v poutě

za májem, za kvítím.

A staré svoje knihy

zas na stůl rozložím

a starou moudrost vážím

o lidském, o božím.

Ať venku vichry skučí

a straší po střechách,

mne z klidu nevyruší,

můj nepřehlučí práh.

S šedivých nebes bílý

se hustě sype sníh,

dům zapadá, a sosny

kol stojí v rubáších.

Jak pavouk mušku v sítě

sníh si mne zapřádá,

a moje bába stará

pohádky vykládá.

Až skřivani zas výsknou

a vody zahučí,

pak zase svoje housle

já stisknu v náručí!

Až máj mi květnou snětí

zas ťukne do oken,

pak strhám všechna pouta

a musím, musím ven!

A musím zase chodit

a v dálky nořit hled

a s vonných výšin zpěvem

kvetoucí zdravit svět!