Návrat (VI)

Nic nebylo, než dni a noci, schýlené k zemi jak starci,

k zemi, jež pila jen krev.

Smrt kolem kol – a přece: Kdo by byl na Tebe myslel?

Den příliš krátký byl a noc byla jak černý mžik!

Minutami jak doušky pily se života zbytky.

Sotva se’s o lidech, městech, mořích a zemích všech,

před nimiž v chvatu jsi stanul,

mohl jen zamyslet...

Nemyslel’s ani na Vlast. Pro tu se’s mohl jen bít!

A jako Niagara, tak vodopádem hnal čas!

A přece to vím, a přece jsem tušil už tehdy,

že se mnou Jsi!

Ve vichřici smrti a v krvavé vidině bitev

u mne Jsi stál!

Tesknota stepí a bezměrná šíř

Sibiře bílé a úzkosti divokých tajg,

vznešenost mandžurských hor a hrůza vychrtlé Gobi,

Čína a Nippon, veliký Tichý oceán s ostrovy,

věčnost a sen!

to Jsi byl Ty, to Jsi byl Ty!

Nad propast Caňonu Jsi vedl mne, bych zřel

velikost hmoty, již vydal Tvůj duch.

I srázy velehor a velké vody světa,

i města největší a barvy lidí všech:

to Jsi byl Ty, to Jsi byl Ty!

Líbeznost jezer italských dáš zřít

znavenému zraku,

vyhaslý Řím, osudnou Florencii

a její těžký sen...

Chrámy a panthéony Tvých malých dobrých bohů,

bohů lidí,

zas moře, přístaviště středozemní dávná,

odkud šly děti s palmami daleko k Božímu Hrobu.

A jako květy, jež planou v prosinci na azurovém břehu,

tak i ta Sahara, vždy táž a mlčící:

to Jsi Ty, to Jsi Ty!

A dnes to vím – a přece jsem tušil jen tehdy,

že se mnou Jsi.

A dnes to vím, a je mi, jak bych se vykoupal v světle,

jako bych po dlouhé pouti posvátné dostihl řeky,

očistné vody.

Ach, dnes to vím, a přece jsem tušil jen tehdy,

že vše, co mnou chvělo a po okraj plnilo srdce,

to vše, čemu jsem nadarmo hledal vždy jména,

Jsi Ty!