Návrat (VII)

A potom,

potom, ó Bože, dal Jsi mi poznati lásku.

A tu se ztrácejí slova: jen hudba a pláč a zpěv

a štkání, jež plyne ze srdce, jež srdcem je zvonu,

bijícím na poplach od jitra do noci:

neboť není větší lásky nad tu, jež budí úzkost!

Ten zšílevší strach ze ztráty, děs rozluky, jež může být

dnes – zítra!

Žena a muž a dítě jejich – a všichni jsou jedno

od této chvíle.

Proto se potkávají a poznávají se duše,

aby společný stvořily osud. – –

Bylo plno, plničko hvězd a byla mystická noc.

A byla noc bezhvězdná, krutá a ráno pod okny mrtvé

výrostek hvízdal... Bůh dal, Bůh vzal!

Leč já jsem nevěděl nic a hoře mi vypilo srdce.

I četl jsem všecky knihy.

I o Tobě četl jsem knihy – to však Jsi nebyl Ty!