Návrat z Palestiny.

Rytíř se vrátil z Palestiny

V chodeckém plášti, chud a stár;

V Jordánu smyl své hříšné viny,

A smířil srdce svého svár.

Klepá na bránu hradu svého,

Tluče, volá: „Kde choť je má?“ –

Ach, marné jest volání jeho,

Cizince nikdo tam nezná.

„Vy dolů jděte, kde pro chudé

Kaplička jest vystavěna;

Volejte tam, a hojná bude

Almužna vám udělena.“

Rytíř slzí – a pak ve zlosti

Proklíná sluhy – klne svět;

Posléz v zoufanlivé žalosti

Vrací se z hradu svého zpět.

A hle, kaplička dole kyne,

S okrouhlé vížky zvonek zní –

Odevšad důvěrně se vine

Choré chudinstvo k svatyni.

A z kaple vyjde anděl vlídný –

Bledá paní se objeví;

Zplesá nad dárkem žebrák bídný,

Jenž nouzi jeho uleví.

S povděčnou tváří, a ne v zášti,

Žebráci se rozcházejí;

Jeden jen ještě v šerém plášti

Mešká a dlí u veřejí.

Skloní se almužnice k němu:

„Zdaž nedostal jsi dárek svůj?“ –

„Ach,“ vece poutník, „mně nuznému

Paní milostná víc daruj!“

A řka to, plášť shodí a klekne –

Poutník se v pána promění.

O, jak se choť sirá ulekne,

Jak barví Iíce v zardění!

Milost po dlouhém rozloučení

Dvé věrných srdcí spojuje; –

A s hradu trub a bubnů znění

Rytířův návrat zvěstuje.