NÁVRAT Z POUTI.

„Víš, co mne kormoutí?

Byla jsi na pouti,

maličký dáreček přinesla’s všem,

kohoutka a pannu,

srdce z marcipánu,

každému’s říkala: „vem si to, vem!“

Mně ani za nehet,

ba ani drobný květ,

kde někde u cesty utržený,

mně ani jablíčko,

srdíčko, vajíčko,

jak bych byl ze světa vyvržený!“

Mile se usmála,

milého objala.

„Když je chceš, tedy máš srdéčko mít.

Pod tím šněrováním,

s věrným milováním,

na věky ono má, hochu, tvým být!“

„Můj zlatý obrázku –

co je to za lásku,

která jen od dárků daří se nám?

O hladu, o žízni,

o ranách, o trýzni,

chudého, nahého ráda tě mám!“