NÁVRAT Z TATER.

Tak bych tě ráda objala, nádherný kraji,

jak dítě objímáme,

tak bych tě ráda zulíbala,

jak děťátko líbáme,

cesty tvé – prstíčky, jeden po druhém,

větve tvých stromů – všechny vlásky,

mýtiny – oči tvých lesů,

rty tvoje – prameny živé vody.

Tak bych se přissála do důlků mechových

celou svou vyprahlou duší.

Jaké bych musila ruce mít,

aby se do nich mi vešla tvá krása!

Jakou bych musila bytostí být,

aby rty moje tě stačily vyssát!

Mílovým krokem bych musila jít,

o jakém pohádka mluví,

s vrcholu k úpatí, z úpatí k vrcholu,

aby mne únava nevlekla uboze,

abych se stačila na všechno zadívat,

co je v tvé kolébce, v které ty usínáš,

v které se probouzíš k výkřikům jásavým,

z které v svět posíláš paprsky úsměvů.

Ty však mi, kraji můj, den ze dne vyrůstáš,

jako bys duši mou lákat chtěl k rozpětí,

jako bys zbožnění, které ti přináším,

jak hračku nehodnou rozbít chtěl na padrť,

jako bys sám mne chtěl jak dítě zkonejšit,

obejmout, zulíbat, do důlků očí mých

zasadit důvěru, která se neleká,

jako bys, kraji můj, kolébkou pro mne byl

vůněmi vystlanou, v které mi usteleš

do snu a do spánku, abych se vzbudila

zrozena k životu, pokřtěna prameny,

abych se nebála, protože ty se mnou jsi,

s výšiny v nížinu, kde lidé živoří,

s touhou svou rozpiatou pokorně vejít.