NÁVRAT Z VOJNY.

Turčína ubili,

hoch se vrací z boje:

„Jen mne neprozrazuj,

sestřinečko moje!

Neprozrazuj slovkem

matce ani otci,

zdali mne poznají

od svítání k noci?

Otec podle kroku,

po štihlé postavě,

máť po modrých očích,

po rusavé hlavě?“

Kdo to na tom plavém

přijel, ženo, koni?

rukávy z hedbáví,

prsa zlatem zvoní.

Koníka do dvora,

jeho v chatku zvali,

pěkně mu strojili,

měkce lůžko stlali.

A když bylo v noci:

„Pohleď, ženo, na to,

šaty jsou – hedbáví,

prsa – ryzí zlato!“

Chvíli si šeptali,

chvíli pak váhali –

vlastní mu šavlenkou

mladou hlavu sťali.

Sestra časně vstala,

na matku volala :

„Kde pak jsi, maměnko,

bratříčkovi stlala?“

Prošla dvůr – světnici:

„Kams dal, otče, šaty?

bratříček zlato byl

od hlavy do paty.“ –

Moravo sinavá,

co jsi tak krvava,

či tě zkrvácela

rozbojnická vřava?

Ne tak rozbojnická –

pohleď jen na něho,

objímám šohaje

tajně zabitého.

A ve vlnách nesu

bědného tatíka,

bije se do čela,

v slzách se zajíká.

A na dně až nesu

přeubohou matku,

oči má zkaleny,

zlořečí na chatku.

Pospěš, ty, sestřičko,

pospěš ještě k stavu,

vylovíš rodiče

i bratrovu hlavu!