Návrat ze Šumavy.

Než za Javor šlo slunko spat,

vás zpomněl jsem si tisíckrát,

co děláte as doma?

I bylo mně tě v duchu zřít,

jak učíš Lilu hovořit

„táta“ – malýma rtoma.

V tvou síňku jsem se vmyslil hned

a ke kolébce s tebou sed’

a líbal jsem tě v čelo;

čím blíž jsem kráčel horám vstříc,

tím vzdorněj srdce víc a víc

zpět k vám se navracelo.

A když jsem přišel brzy zas

s osmáhlou tváří mezi vás,

jak pták, když v hnízdo chvátá,

kraj města zaslechl jsem už

tvůj milý hlas: „To je můj muž!“

A Liduščino: „Táta.“