Návrat.

Po letech, po letech v rodnou mou ves

vrací mne života příval.

Můj krok – krok děvčete na prvý ples,

hořelo slunce, kos zpíval.

Ten starý kostel a ten černý les,

domky se pod strání hrbí,

pod brvou roztála vzpomínek rez,

na řece ty staré vrby!

Přejdu jen; nevím, kam nohu bych nes –

do cizích rukou grunt kles náš...

Nehryzeš? Ach tys-je Dombrovských pes!

Viď, synku, že mne juž neznáš.

Zdráv farář? Zdráv rektor? Každý mne bil,

býval jsem čertovo kvítí,

zdráv starý gróf je-li? Byl Němec, byl,

v pokoji nechal nás žíti.

V drahou mi školu zřím, pod okna rám,

srdce se zachvělo v křeči:

děti, ty děti, ty modlí se tam

protivnou panskou mi řečí.

Utíkám k hřbitovu. Co jsem měl rád,

dříme tam, – ne v duši mojí;

co jsem byl v cizině, kdo šel v zem spát,

polský kříž v hlavách mu stojí.

V portále zámku vryt dravý je pták,

zobákem rovná si péro.

Kdo koupil panství, a čí je to znak?

Mrtvi jsme. Toť markýz Géro.

Šest židů v dědině, burmistr žid,

barevna žlutá u řeky.

Tak kles už hluboko, Pane, ten lid,

že jsi ho proklel na věky?

Ještě otázka; ta nechtěla ven,

jak by kol šíje šla smyčka,

jak by mi dávila poslední sen –

zdráva-li... górna*) Maryčka?

Milý byl v cizině. Tož zaprosil

bohatec, jakých pořídku...

pravda, že od rána do noci pil,

měl z čeho, ten barvíř z Frydku.

Ze vsi šel sešlý a sehnutý muž,

ret se chvěl, v brázdu se díval.

Za hory slunce se sklánělo juž,

voněla země, kos zpíval.

Sešlý muž, sehnutý, z dědiny šel,

v srdci cos těžkého nese...

V komické vrásky tvář nabranou měl,

vydrž... až sám budeš v lese.

(Vidíš – a vyl bys jak spráskaný pes,

jak by ti v maso rval kleště –

vidíš – a je to jen jediná ves –

sto jich před Těšínem ještě!)