Návrat.

Krvavě zapadá slunce!

Přede Andrákovým domem

Pode lipami stinnými,

Hle při hlučném hodu sedí

Chrabrých kolo bohatýrů,

Jarých, slavochtivých junů,

Šedých kmetů oslavených;

Nejstarší však mezi všemi,

Nejoslavenější v boji

Střibrovlasý Andrák sám!

Ejhle vstává otec Andrák,

I hle krvavo-červené

Slunce polévá mu tváře,

On však mluvit počíná:

„Velekrásná, blahá doba,

Z večera při medovině

V družném spolku přátelů svých

Připomínat sobě činů

Pominulých, bohoslavných.

Krásnější však, nevýslovně

Sladší blaho býti musí:

Seděti při hodování

S bohami nesmrtelnými,

A s duchami hrdin dávných.

Ó jak toužím po výsosti!

Však má síla zlomená je,

Mně slabému nelze více

Táhnout v bitvu, tam naleznout

Blahé smrti, jenžto vede

K stolu s vysokými bohy,

K hodům věčně radostným!“

Zde utichnul šedý vojín,

Nebo Žreci*) po obětech

Přicházeli v kolo slavné,

Radostně je vítal Andrák,

Na to v řeči vece dál:

„Vždyť vám zjevno, bohatýři,

Že jest k stolu blahých rekův

Jenom vítán, kdožto zbraní

Válečnou doražen skoná,

Že však vyloučen na věky,

Neúčasten božských hodův,

Kohož slabého zastihne

Stáří mdlé na líném lůžku.

Tohož pamětliv já dávno

V boji s křesťany sem hledal

Dožádanou smrtní ránu;

Strašnější se na to sice

Prchlým stalo nepřátelům

Jméno mé, však míjely mne

Vždy jich šípy a jich meče.

Protož nežli mne dostihne

Seslablého smrť hanebná

K želu věčnému – zde sem vás

Shromáždil dnes ku slavnosti,

Aby svědkami jste byli

Mého návratu dle našich

Otců obyčeje a dle

Jejich mravu, mnoho sice

Haněného v mhlavé době,

Kde se nový vtip zákonu

Rouhá starosvatému.“ –

Beze hnutí, s rozličnými

City však a myšlénkami,

Poslouchali hrdinové

Na řeč slavného Andráka,

Jenž naplniv medovinou

Největší roh mluvil dál:

„Přátelé udatní, pijte

Medovinu plným tahem

Na radostné ushledání

Tam při hodu blahých rekův!

Chválit, slavit činy vaše,

Radostně vás očekávat

Napřed se tam odbírám!“ –

Vzdálen, an roh s medovinou

Němě od úst k ústům chodí,

Stojí tesknoucí jun krásný

V dveřích dřevěného domu,

Nezkušený v slavné bitvě,

Posud nesměl vstoupit v kolo,

Tiše musel v dálce čekat,

Tino, mládec jemných lící,

Nejpozdnější syn Andrákův,

Jenžto kmeta opatrovat,

Doma pozůstal, an zatím

Čtyři jeho starších bratrů

V dalekém polabském kraji,

Kdežto po smrti Jindřicha

Krále znova zuří válka,

Mužně bojovali proti

Křesťanům; jej nyní volá

Otec k sobě kynutím.

Hrdokrásně, jako zlatem,

V záři slunečných pablesků,

Povstalý kmet skví se hrdě,

Nebo dnes nejdražší zbrojí

Ještě jednou – naposledy

Oděn jest, ač s obtížností;

A promluví k synovi:

Tino, synu mého srdce,

Přines mi tam z komnaty můj

Nejkrašší znak vítězový,

Onen ohňomeč, kořist mou

Po zabitém Sasovůdci:

Ten mi do mohyly dejte,

By nahoře bohatýři

Svědectví hned uviděli

Mých vojenských činů, a mne

Otec radostně přivítal! –

Tato zbraň však, drahý Tino,

Kterouž teď odpásám slavně,

Budiž tvá po krátké lhůtě,

Jak já veď i ty ji čestně,

Vždy buď roven chrabrým bratrům:

I vzdálené žehnám je!

Váhavě a chvějící se

Mládec blíží se ke skutku.

A i kdyby možná bylo

Odporovat v kole rekův:

Ó vždyť pro hlubokou žalost

Nebyl ani řeči mocen. –

Podepřen o nahý meč svůj

Zatím zírá ke západu

Němě kmet – pak vyvolá:

Posle s nebes, slunce zlaté,

Věštkyně mocnosti bohův,

Nechej s tebou spat mě jíti!

Pak radostně zbudivši se

Na světlá mě vezmi křídla,

A mě povznes v sídlo otcův!

Vzhůru v síň bohatýrskou!

„Tino, drahé dítě, rychle!

Zdráhavě se blížíš ke mně,

Rychle, nežli slunce klesne,

Vezmi válečný meč, a jak

Z lítosti a lásky já sem

Učinil i jednou svému

Stářím seslablému otci:

I ty synu můj, dokaž mi

Poslední svůj skutek lásky: –

Ránu smrtnou daruj mi!“ –

Rychle odhaliv svá ňádra

Nahý meč podává synu,

Ten však bolem omráčený

Nechopí se zbraně, vzdychá,

Chvěje se, a klesna k zemi

Slabě volá: „nikdy! nikdy!“

Jak umírající požár,

Jenžto sotva doutnající

Vichrem znova probuzený

Ještě jednou se rozhárá:

Nápodobně divokými

Jiskrami se svítí oko

Starcovo, a zuřivostí

Udušeným zajikavým

Hlasem chroptá jako hrom:

„Babo zženštilý synáčku,

Chcešli otce šedivého

I o nebe ošiditi?

Kletba tobě, nezdařilče,

Kletba i tvé matce v hrobě,

Jenž za pozdnějších dnů tajně

Ctila ukřížovaného,

A i tebe oklamala.

Kletba tobě, trojí kletba! –

A vy, svědkové té bídy,

Přátelé, osvoboďte mne,

Nežli mne dorazí zlosť:

Jeden z vás – již slunce klesá –

Beze prodlení mně budiž

Povolen k poslední službě!

Vždyť bych s životem se rád chtěl

I v čas čerstvokvětný loučit:

Nebo Slovan odrodil se,

Otců mravy zhlazeny jsou,

V hanbě rod náš zapadá!“ –

Beze hnutí, ač i s city

Odpornými zápas veda,

Němě váhá rekovský zbor,

Nikdo odmlouvati nesmí

V přítomnosti svatých kněžů:

Nejvyšší však mezi těmi

Posledními slovy děsné

Předtuchy ku válečnému

Sáhnuv meči ponoří jej

Hlubokým a rychlým bodem

V ňádrách starce rekovného,

Jenž mu ještě díky šepce –

Brzo vládne zasmušilé

Ticho a i temno vůkol

V kruhu obodritských reků:

Najednou dvé jasných sluncí

Zapadlo jím! – Onno sice

Z jitra navrátí se zase,

Bude zase trpělivě

Hlídati na klam a vinu,

A zas darmo napomínat

Všechno k smíření na zemi:

Toto však se nenavrátí,

Jenž, jak strašná ohňokoule,

Krvavou zář házelo jest

Zde na temnou dráhu v boji

Národovém s křesťany! –