NÁVRAT

Duše bílá, nesmělá

z člověka ve snu vzletěla

a co mlhavý, lepý pták

nesla se plynule do oblak,

nocí se toulala sivou

krajinou mlčenlivou.

Prochvěla šumně korunou stromů,

usedla tiše na hřeben domu.

Začadlá, navlhlá, nízká klec,

žena s děckem v koutě pláčou ztmělém,

u stolu zsinalý, s krvavým čelem

kleje a burácí opilec;

bliká kahan na tři drobné hlavy

schoulené úzkostně v bolestném chvění,

láska a smrt splývá v okamžení

s kvílivým steskem v polibek žhavý,

vrací se k nebesům.

To bývalé milenky dům.

S bledých hvězd v jizbu sen se svál,

bílý pták křehounce zazpíval

a její duše omládlá,

zbavená tísně, sněžně vzkvetlá

stříbrnou vločkou nad stromy vzlétla,

k němu zapadla.

Létají spolu nad prahor témě,

nad lesy, nivami, průsvitnou zoří,

nad zámky zlatými, modrými moři,

mračny a mlhami do třetí země,

bělostnou radostí plesají tiší

v souzvuku, míru dalekých říší,

v zániku mrtvých a němých plesu,

volní a vznesení, čistí

nad hrůzný sen všeho lidského běsu,

člověčí nenávisti.

Nesmírné obzory široce zejí,

nazpět jich nevracejí.

Zašly hvězdy, luna v bor se sklání;

na rtech úsměv, hlava prostřelená,

sladko tulí se mu mrtvá žena.

Na prahu je našlo slunko ranní.