NÁVRAT

Dík tobě, bílý bože domova,

jenž vlaštovkám dals teplo dvojích hnízd,

dvou jar, z nichž jedno druhé pochová,

a člověku, by srdcem zůstal čist,

dva přístavy s majáky zářícími,

dvě pevniny a moře mezi nimi.

Ty, který řídíš tažných ptáků let,

rozlomils moje srdce na dva díly,

jak oni, poutník mezi dvěma cíly,

odlétá v dál a navrací se zpět.

Ty vedeš křídla má až k bezpečnému prahu

i milosrdnou loď, jež křižuje mou dráhu,

pro srdce zpěněné větrný nesouc stan,

v oceán bouřlivý jistotu ráhen, lan.

Dík tobě, že jsi nenaplnil číši

života mého jedním osudem,

že srdce štvané pevné země lem

zas v bouři, jež je hnala, zkonejší a ztiší,

že mezi věčným návratem a ztrátou

křižuje, čistý pták s perutí rozepiatou,

běs touhy pádící a přec jen něžný bod,

svá prsa koupajíc v bělostné pěně vod,

až vlajku modravou zří domácího kouře

a hnízdu starému dá novou vůni bouře.