NÁVRAT.

S touhou se navracím v kraj, jenž se v tmy již řítí.

Tu sluncí nevidět odlesků zářivých.

V tom temnu jasně jen skal bílých mramor svítí

pod hvozdy černými a mrtvým tichem v nich.

Vlast mého vědomí, z níž divě se jsem vyšel

vyzvednut z neznáma a puštěn v cestu svou,

z které jsem řícení i vzniky světů slyšel,

tu nechápaje hudbu vzdálenou...

Nedoceněný klid! Mír ještě nezrozených!

A štěstí nežití! Šplounání zchvěných tuch

o čistý mramor skal těch nikdy znesvěcených...