Návrat.

V říjnové noci jsem kdysi bděl.

Vítr sláb’ v korunách stromů,

měsíc jak monstrance vycházel

nad střechy domů.

Stíny se honily po stěně

v těkavém paprsku svíčky,

zraky mé třásly se znaveně

pod mdlými víčky.

Kdosi na piano zlehka hrál

za okny uzavřenými,

aspoň tón žalostný zaplakal

pod okny mými.

Potom, když piano doznělo,

– probděl jsem celou noc dlouhou,

v hlubinách cosi se zachvělo

nemocnou touhou.

Viděl jsem krajinu podzimní,

pláně a vysoké hory;

sinavá temnota vládla v ní

až za obzory.

Všechno jsem cítil co bývalo

za smavých, květnových časů,

nebe jak pokojně dřímalo

v slunečním jasu.

Háje, kde ptáci vždy zpívali

k tanci mých pastýřek bledých,

řeky, jež bouřně se vrhaly

z pohoří šedých.

Jakobych nyní zas tudy šel,

tou zemí pustnoucí, tmavou,

cítil jak provívá tichý žel

žlutavou travou.

Květy, že nadarmo rozkvetly,

nikomu k blahu a slasti,

ptáci že dávno už odlétli

do jiné vlasti.

A mlhy že padnou v duši mou,

dusivé, smrtelné mlhy,

Zima že potáhne krajinou,

háji a luhy.