NÁVRAT

V říjnovém temnu jsem s knihou bděl.

Vítr zdřím’ v korunách stromů,

měsíc jak monstrance v mhách se skvěl

nad štíty domů.

Stíny se mračily na stěně

v pablescích svíce jak dýmy,

oči mé chvěly se zasněně

pod víčky mdlými.

Na klavír kdosi tmě vroucně hrál

v přízemí zamlklé vily,

alespoň žalný zvuk zastenal

do noci kvily.

Potom, když klavíru nářek ztich’

– probděl jsem dumnou noc dlouhou –

srdce si zastesklo v prsou mých

nemocnou touhou:

Spatřil jsem krajinu podzimní,

úvaly, oněmlé lesy;

záludná temnota vládla v ní

smutkem a děsy.

Mnohé jsem viděl, co bývalo

v úsměvném květnovém čase,

nebe jak na vrších dřímalo

v jihnoucím jase,

paseky, ptáci kde plesali

při tancích pastýřek snědých,

ručeje, kypící přívaly

z úbočí šedých.

Jako bych tudy zas putoval,

končinou trudnou teď, mhavou,

cítil, jak šeptá si trpký žal

žlutavou travou:

mlhy že rouškou svou obestřou

duši mou hřbitovně tklivou,

Zima že půjde pak krajinou,

po vrších, nivou.