NÁVRAT

Kolikrát jsem Tě zřel

ve vřavě, v zápachu krve a v kouři,

kolikrát v divoké lidské bouři

po Tobě touhou jsem mřel,

Ty, malá a sladká

jak matka,

jež žehná na cestu v dál,

země moje!

Kolikrát uprostřed lítého boje

vstříc Tobě zrak můj plál,

kdy v zmatku a děsu jsem viděl Tvou tvář –

úsměv i slzy, svatozář,

Tvé muky hrdinný hled.

Kolikrát uprostřed noci a tmy

unaven, hladov a bled

jsem sytil své srdce vzpomínkami

na rodný kraj!

Na malou staničku, kde kvetou růže!

Na smavý a zelený máj

uprostřed lesů,

kde každý své srdce uslyšet’ může,

bije-li láskou!

Kolikrát procitnuv z černého děsu,

z pochyb a úzkostí, kdy svět je maskou

a cizí jsou lidé, jež miluješ,

kolikrát v bezedném hoři

uprostřed zemí a moří,

jež dýchaly krásou,

viděl jsem města rodného věž,

rovinu rodnou zlatoklasou

s horami na obzoru,

zem, moji milou, nepatrnou,

leč plnou vzdoru,

červené pole s bílou skvrnou.

Dnes tedy Tě zřím a zase Ti vracím

vše, cos mi dala:

sílu a rozlet i srdce smělé

do služeb Tvých zas dávám cele.

Díky Ti šeptám, v Tvou půdu se kácím,

bych zlíbal tu hroudu, jež mne spiala

s odkazem předků, jich výzvou a pýchou.

Vím, jsi ještě slabá, vím, jsi ještě vratká

jak každá blažená matka.

Vím, žiješ v úzkostech, přes duši tichou

že provanul vichr zmatku a kalu,

v němž tone svět!

My chceme však novou zde píseň pět’!

Života píseň, jenž silný a zdravý

rozproudí mladou, jarou krev!

Odvahy píseň, jež zdvihne hlavy,

překoná zmatku pustý řev!

Lásky a pravdy čistý zpěv,

duch národa, v němž je na věky živý,

že svět je krásný a spravedlivý,

že patří těm, kdož se nebojí...