Návrat

K domovu spěchá vlasti syn,

jenž za své zmíral bratry

a šlechetenství v ňadrech měl,

byť zval se synem chátry.

A myslí si, jak as to jest,

když matce v náruč klesá,

a myslí si, jak as to jest,

když dvojí srdce plesá.

A jak tak myslí na ten čas,

už cesta se mu krátí,

a myslí si, jak as to jest,

když hoch se z vojny vrátí. –

Tam matka sedí u stolu

a z modliteb si říká,

an někdo zvolna u dveří

závoru poodmyká.

A hoch jen myslí, co jí as

milého řekne k duši,

jen zdali dobrá matička

i návrat jeho tuší.

A spřádá řeč si z pěkných slov

a mnoho chce jí říci,

však napřed že ji políbí

v tu starostlivou líci.

U dveří klapla závora,

matka se z židle zdvihne

a u dveří se postava

jí jako známá mihne.

A již jsou sobě v náruči,

on políbil ji v líci,

však na vše, na vše zapomněl,

co milého chtěl říci!