Návrat.

Moře se zlatilo v pocelech, chvělo se prázdnem azuru,

když tiše’s kráčel po břehu a našel moji lasturu.

Mnoho jsem snila životů, mnohou jsem smrtí zemřela;

však čekala jsem, neboť bez Tebe vrátit se v Kosmos jsem nechtěla.

Jsem jako září měsíční vzbuzena k novým úsměvům,

jež do dnů Tvých chci rozlíti, jež rozdat chci Tvojím snům;

Jsem jako Zmarem bez konce, Smrtí, již byla jsem ztracena

na pólu Přechodu spálena, k věčnosti Života vrácena;

Jsem jako smrtí, jež vcházela do mého těla jak v jižní sluj,

zbavena všeho, co umírá. Jsem Tvoje Bolest. Jsem Návrat Tvůj!

Má duše se mi vrací? A hořká rána v ní!

Což trpěti mám ještě za noci polární?

Já dlouho jsem Tě čekal, neznámou Bolest svou,

pro níž jsem toužil zemřít, být zničen nirvanou.

Já vdechnout jsem chtěl Tebe! Tak opustiti Zem...

Však srdce mé je mrtvo. Já stal se prostorem.

A mezi tím co ztichal můj život v dálku ech,

já smutný sen snil o vlnách, jež zranil tvrdý břeh...

Tam dole na Zemi byla Jsi Paní má;

však v těchto končinách Tvá vláda přestává.

Jít můžeš do srdcí, ale ne do prázdna.

I v mnohých lebkách vychladlých mých vášní vřely plameny.

Já mohu jíti do srdcí, jít mohu v kameny.

Noc ve mně čeká na blesk příštích dní.

Je ve mně noc, již Východ rozední.

Je ve mně Západ, podvečerní tiš. –

A den můj, vím to, přijde. Však přijde pozdě již.

Má bolest svoje noci a noci bolesti.

Však den má hříchy svoje, jichž nikdo nepomstí.

Dřív byl jsem otrokem, nyní jsem pánem já.

Tys byla vládkyní, a teď jsi bezbranná.

Však nechci rušit snů, jež ku věčnosti sním.

Ty můžeš odejít. Já tebe propouštím.

Je dosti místa v objetí mém pro hrob všech Tvých snů.

A mnohem více. Pojď jen již. Svou uzříš královnu.

Mráz Věčna do běla mou duši rozžhavil

a hvězdy zářily nad krajem půlnočním.

Sníh, Časem sessutý, se v modré dálky slil

a duše sen svůj prosila, by mohla umřít s ním.

Duše jednou spatřené v mých vlasech usnou sepjaty –

Toť oči mé, jež nejkrasší jsou cestou pro Tvé Návraty.

Oh, ustaň již! Tak veliké bylo mé utrpení...

Toť hlubina vod tajemná uprostřed lesních snění,

k jíž dnu nadějí zklamaní jdou hledat zapomnění.

Odpluj mi do Dálky, proměň se v hranici,

v tvé vlny zbouřené a sladce chladící,

já, Prostor, vrhnu se a shořím v Tajemství,

jímž hvězdy zapálím a v hudbu Staletí...

Hle moje náručí je nejšťastnější svět,

po němž lze zatoužit, kam chce se navracet.

Neboť jen v končinách, kde mocná touha plá

po kraji mystickém, po kráse Neznáma,

tam vždy jsi otrokem a já jsem královna!

A na mrtvý můj kamen až Věčnem Staletí

Tvá křídla smutných ptáků k oddechu zaletí

a pak se tiše vzepnou, zašumí odletem,

za Tebou budu toužit, za bílým fantómem.

Ty budeš věčně v Dálce, já věčně otrokem...