NÁVRAT

Zčeřilo vlny jezero spící

v pryskyřic vůni ve hvozdě duše,

jezero snů...

S bázlivým masem, omženým touhou,

stoupá tam Ona... cudně jak luna

chví se až k dnu...

S karmínem studu zakrývá lůno

ve zmatku bázně, v rozkoši předtuch,

s vůní jež schnou, –

ciboře ňader s hostií slávou,

ciboře stkané z konstelac sněhu

pyšně se pnou.

Tak jsem Jí slepnul před velkým hodem,

než vzplanul požár svatební noci

v posteli mé,

než Její cudné panenství dívčí

v oltáři svatém generac příští

spálili jsme.

Tak jsem Ji viděl před ložem čistým

ve zmatku bázně, v rozkoši předtuch,

s vůní jež schnou,

než rozlit flakón cudného klínu,

dvojice těl než splynula ve směs

rozžhavenou – – –

Tomu juž dávno... Ona se stala

Satana kněžkou se řevem vášně,

sluncem jež plá

do ruda v mlhách opilých smyslů;

vítězná teď na panenství troskách

purpurem vlá...

V ložnice chrámu postaven oltář

Tobě, ó vládče, Satane, pane,

kde nocí dnem

polštáře horké dýchají parfém,

sladký Ti parfém rozlité vášně

v povelu Tvém...

A jen ve chvílích, kdy všecko usne,

znavené službou Tobě, ó pane,

k jezeru snů

vrací se Ona, jak jsem ji viděl

před ložem čistým... cudně jak luna

chví se až k dnu...