NÁVRAT

Víš ještě, drahá, kterak jsme spolu

bloudili světem, blouznili v skrytě,

kterak jsi mnohdy, dychtivé dítě,

z teskných mých výšin prchla mi dolů,

honila štěstí, dávala za ně

konvalin vonných plničké dlaně –

a potom hořkou plakala touhou,

v netečný spánek touláním zbita,

novými až zas přeludy zpita,

na novou cestu dala se dlouhou?

Vrácena sedíš teď moudrá a tichá,

v svůj bílý hledíš přístěnek –

uvadla před okny konvalin lícha,

jiná však kytka na srdci ti voní –

(daleko’s, milá, se sháněla po ní) –

kytička bílých mučenek.