Návrat.

Jde hoch, za ním je na sta mil

a před ním cest i touhy cíl,

ves rodná ve hor vseta klín,

a nejzáž domek milenčin.

Zimní nechť noci sněžný mrak

zastírá hochu jasný zrak,

on srdcem zří a rychleji

jím sladké touhy zachvějí.

Za srdcem chtěl by ve skoku,

noha však vázne ve kroku.

Vzdor všemu dál, dnes rok a den,

co s milou svou byl rozveden,

a chce-li věren slibu být,

dnes musí v její oko zřít.

Do tváří jeho šlehá sníh,

dál se pak žene v kotoučích

temnotou noční do plání,

jedna kde druhou dohání.

V dál oko své hoch upírá,

však v čirých tmách hled umírá.

Kol ani hvězd ni světla blesk

se noční chmurou nezalesk.

Zvuk všaký dusí bouře hlas,

hoch naslouchá, naslouchá zas –

však to, co slyší, větrů sten,

a tělo, jak by na něm sen,

jen mdle se dále potácí.

Již noha cestu potrácí

a vleče se u závějí

vždy dál a dál a hlouběji. –

Tu s hochem svět se zatočí,

tu tisíc blesků do očí

mu seje světlo žádané

a kolem všecko zaplane.

Hoch oči mne a prozírá,

duch žasem na rtou pomírá,

Žádný to klam a žádný sen,

z křišťálu zámek vystaven

se před ním zdvíhá ve mraky

a jako šípy ve zraky

tisíc vysílá paprsků.

Ze stříbra báně na vršku,

a kraj zahrada jediná,

kde démant každá květina.

Nade vším záře modravá

v divném si lesku pohrává.

Co prošel zemí v šíř a dél,

hoch také krásy neuzřel,

a nyní rodném ve kraji

jej teprv divy vítají? –

Vždyť v domovu zná pláň i les,

zná každé město, hrad i ves,

však zámek ten – –

Tu jako sen

zas v duši vzniká myšlénka:

V komůrce čeká milenka

a slzí vlhne její tvář,

že milý mrtev, nebo lhář.

Již nemá stání! „K ní jen, k ní!“ –

Tu z dálí hudba pozazní

a sladce kol se rozlívá,

že v tónu duše rozplývá.

Bezděky hoch se vrací zpět.

Bělostných růží vonný květ

se sype jemu na dráhu

a již, již stanul na práhu,

a nežli dále pokročí,

již dveřeje se rozskočí

a v bráně jako lilije,

kdy po ránu se rozvije,

mu krásná žena kyne vstříc.

V šat bílý perel na tisíc

i rusé vseto ve vlasy

a z démantů se nad řasy

koruna záříc vypíná.

Jako však hvězda zhasíná,

kdy slunce vzneslo jasnou tvář,

tak démantů i perel zář

v jejího oka plamení,

světlušky zásvit v lupení.

Jak hled se hocha dotýká,

tu slast mu duši proniká

a vše, co byl, co jest, co chtěl,

jak matné snění zapomněl.

Jen jedno chce, jen jedno zří:

jen ji, jen ji. –

Již před ní kles a prosící

k ní vznáší hled co k světici

a náruč v touze rozpjatou

a líci láskou rozžatou.

Však němý ret, zdaž taký cit

dovede slovo vypravit?

A k němu žena kloní se,

jí z oka slza roní se.

„Nešťastný hochu, prchni v dál,

prv než jsi zhoubu v sebe vsál.“

„„Ó nech mne tu, ó nech mne tu

a nemař poupě v rozkvětu,

nebeř, ach, srdci naději,

mečem je protkni raději,

by stanul bujný jeho tluk

a prosto bylo lásky muk.““

Hoch nese rámě výš a výš

a k ní se tulí blíž a blíž

a již ji chvátí v objetí,

již na rtu ret chce zachvěti.

„Nelíbej hochu! líbáš jed,

ještě jsi mlád a krásný svět.

Nelíbej hochu! – líbáš hrob.

Nelíbej hochu!“ – „„Já jsem rob –

a ty? – však co se láska ptá! –

buď má, buď má! –

Ba málo já tvé řeči dbám,

jen po objetí tvojím plám,

a třeba smrt mi byla vděk,

na rty ti vtisknu polibek.““

Již ramen dvé ji tiskne blíž

a hlava k hlavě klesá níž,

a k hledu hled

a ke rtu ret

se sklání.

„Ne, ne! nechtěj mne líbati!“

A tvář od něho odvrátí

a tělo vine z objetí.

Však hoch jí stále v zápětí.

Již chopil ji a sevřel zas,

jal v náruč svou co v pevný pás

a oko v oku popásal

a zajásal:

„„Tys má!““

A její smutnou, bledou tvář

jak z jitra první růžná zář

růměnec slabý polívá,

úsměvem ret se zachvívá.

Již hocha rámě ovine,

již ňadro k ňadru přiline,

hlava se nazpět uklání,

z úst ještě sladké šeptání

– vln ohlas v studni hluboko –

pak v slasti víčko na oko

jí klesá. Hoch též klesá bled.

„„Tvůj dech jest mráz, tvé tělo led!

Ó pusť mne, ženo, z loktů svých.

Pro Bůh, mé děvče!““ – „Ňader mých,

miláčku můj, jen hřej mi, hřej,

za lásku mou svůj žár mi dej,

za lásku mou tvůj vřelý dech

v sebe chci sát!“ – „„Ó nech mne, nech!““

Však marně touží z objetí.

Jak okovů jej opětí

opásá jejích ramen moc,

před zrakem vše mu klesá v noc.

V temnu až, jasný s nebe blesk,

zaplane jejích očí lesk

a jako slunce záření

chlad ve žáry zas promění.

Jak hoch jí hledí do očí,

zas kouzlo srdce otočí.

Dvé ramen ženu tiskne blíž

a hlava k hlavě klesá níž

a v hledu hled

a na rtu ret

a srdce v blahu chvěje se

a zmírá. – – – –

Bouř plání porozvěje se,

a sníh v kotoučích divokých

se sype s oblak vysokých,

brzo že bílým příkrovem

na hochu leží ubohém.