NÁVRAT

Na stole teskní kytka vřesu –

básnířka má psát verše a básnířce chce se štkát.

To nebyl ulice hlas – ne, to byl výkřik lesů,

hle, listí padá, padá a zítra začne v říjnových deštích umírat.

Byly tak krásné toulky se psem lesy a poli,

bylo tak krásné s podzimem a větrem rozmlouvat,

tulačka chtěla by plakat, tulačku srdce bolí,

že neuvidí babí léto mezi stromy vlát.

Tam venku svátým listím v zamyšlení

ryšavý říjen brouzdá se sám a sám.

Proč každé ráno probouzím se na kamení,

když každý večer na zeleném mechu usínám?