NÁVRAT.

Tak hleděla jsi k západu, jak chtěla bys si slunce

zas k zemi znova zavolat a neodvážilas se...

Teď ještě chvíli naslouchat jak večer v stromech kvílí,

zda zcela jistě mrtvo vše, pro co jsme kdysi žili

a pak se vrátit do villy, kde lampu rozžehneme

a s lampou všechny vzpomínky, ty úsměvné a sněné

a zase všechno zhasíme a v smutku navečera

se zase sebe nedotknem’ jak předvčírem, jak včera.

Po celou noc pak, nadarmo, svých očí ptát se budem,

kdy naše rety zakřičí o citu vyhynulém,

kdy vzkřiknou slovo znaveni, znaveni vším i lží,

znaveni láskou, znaveni snem, znaveni, choři, mdlí.