NÁVRAT.

Zem’ ranním sluncem zulíbána září

a v trávě hoří jitřní slzy blaha –

v pláň vyšli milenci, tvář těsně k tváři,

a bílým kvítím byla jejich dráha.

Kdes v mlhách obzor nekonečný mizí,

a kam jen zíráš, všude bílé kvítí

a vůně, zář a čistá rozkoš ryzí...

To vyšel člověk s Mladostí v pláň žití...

Pak rozešli se plachým rukou stiskem,

a člověk dále spěchal se svou duší –

a šlo to o překot a šlo to tryskem,

krev proudí tepnami a v spáncích buší.

Kde konec je té pouti? V bílé mlze

pláň života se tratí na obzoru –

a jak v té páře rozplývá se v slze

i síla odvahy a síla vzdoru.

A člověk, zklamán do hlubin, se vrací

k své Mladosti, k své nejprvnější lásce,

kdy nad hlavami v modru pěli ptáci...

a vidí, všecko, vše jak prohrál v sázce!

V kraj svého jitra navrací se zpátky –

a nachází jen pustou, smutnou pláni;

již k večeru se nachýlil den krátký

a květy, stromy, vše je v umírání.

Skráň složil do dlaní a ztrnul v snění.

Co přinese mu ještě život krátký,

již nebádal – jen po své dráze denní

šel vzpomínkami k Mladosti své zpátky...