NÁVRAT.

Nebe tak vysoko, země tak nízko,

cit je tak hluboko, láska tak blízko!

Mládí ruch bouřlivý klidu mi nedal,

toužil jsem po štěstí, všady je hledal.

V dálku mne volalo z tajemných skrýší,

slávy mne přeludem lákalo k výši.

Šel jsem, jak zmámený, za stopou skvělou,

a zatím utratil mladost svou celou...

Chtěl jsem až k výsostem – letěl tam darmo,

zklamán se navracím v pozemské jarmo.

Ty hvězdy na nebi s čarovným leskem,

chladně se jiskřily nad mojím steskem.

Vracím se do prachu, v malý svět lidí,

všední jen obzory stezka má vidí.

Duch můj se rozžehnal s orlími křídly,

nízko, jak chocholouš na hrudě sídlí.

Nyní v mém životě vše je tak prosté,

má touha uhasla, a klid můj roste.

Štěstí já nalezl, kvetlo tak nízko:

k Tobě, můj anděle, měl jsem tak blízko!