NÁVRAT.

Jaký byl to návrat! Alejemi stromů

vjížděla jsem sadem k mlčícímu domu,

zimní noc a temná, kolem plno sněhu,

koně ustávali v ukvapeném běhu.

Meluzina lkala, jakby chtěla vznésti

touhu do mé duše po uprchlém štěstí...

smrky ohýbaly temné, štíhlé hlavy,

z hrází zahučely říčky šumné splavy.

Dům zde tiše ležel... půlnoc s věží bila.

Z přízemního okna světlá zář se lila,

vrata otevřená... nikde živé duše –

křečovitý nářek vyzněl nocí hluše.

A jen vítr kvílel, rozléhal se v hvozdě,

půlnoc odbíjela – pozdě bylo, pozdě!