NAVRATITELKA

Své sny jsem zapletl do hlubin tvojich vlasů,

v tvých očích zelených chtěl nalézt celou krásu.

Tys byla pro mne vším, tys byla mojím světem,

tys byla pro mne jarem, tys byla pro mne létem.

Já zatím stoupal výš – já tonul v moři dálek,

tys byla v údolí, já tebe tolik dalek.

Tys byla v údolí: nad tebou smíchy vály,

a v květů kališích se zlaté včely smály.

Své srdce naklonilas k rákosím, jež snila,

a jedním velkým douškem jich smutky duši pila.

Ve středu lesa, na meších, jsi plna vůně žila,

a plocha jezera tvé údy zrcadlila.

Já zatím stoupal výš, na hřebeny hor, v sněhu

a pyšný dávno zapomněl na lásku tvou a něhu.

Však v těchto výškách, sonorní, jak smavé mučitelky,

šly písně zvonic z údolí sem ke mně, do mé lebky,

a slunce jako posli neodvratitelných soudů

prýštila na nebi a mřela v sloupích troudu.

Oh, jak jsem zakřičel v své nevýslovné bázni

a hmatal po tobě, bych v polibků tvých lázni

ozdravěl; však když jsem nenašel nikde tebe,

svou kletbu nenávisti jsem řičel v propast nebe

a pak jsem klesl k zemi, do níž rmut se vlívá

a poslouchal, jak tělo mé ve vteřinách ztlívá.

Oh, jak jsi nemocen! V tvých očích plno mlhy,

v tvých očích smysl irreálního se zmítá,

v tvých očích, očích, jež hleděly do jiných světů.

Vezmi mé vlasy, oviň zas kolem svých prsou,

snad nalezneš sny, jež kdysi jsi zapletl do nich.

Tvé sny minulých roků klíčily v plavých mých vlasech,

veliká naše matka Země na ně se smála.

Tož vezmi, milenče, jich plody na výsluních zralé,

vezmi plody ty sladké, v něž Země šťávu svou hnala,

snad zase zaplane tvé líce melancholické,

snad robustní hymny Půdy vyvíří zas z tvého srdce.

Ženo! kdybych tě poznal! Kdybych moh’ tajemství zničit,

jež visí mezi námi, mezi pohlavím mým a tvojím,

kdybych moh’ vniknout v tvé srdce jak v posvátné háje,

překvapit tam tvou duši, když v řece se koupá!

Však marno; už neumím hledat. Má pleť příliš je měkká,

neumím hádat už myšlenky letící teď tvými zraky.

Ten démon neznáma sedí na každém z našich polibků,

ssaje jich barvy – takže se vracejí bledé.

Pojď! zapomeň na hvězdy, které’s tam viděl,

zapomeň na vše, zapomeň na zlý zpěv kouzelníků!

Vezměm’ se za ruce. Opij se zemí a světlem!

Proč toužíš vyjíti daleko nad sebe sama?

Usíná Muž a nad ním stojí Žena

bělostná, krásná a tichá,

jí sny noc v prsy dýchá

velká a světla plná.

Sny o spasení Muže padají s firmamentů,

vše je připraveno

říci světu jeho pravé jméno,

v krocích noci děje se veliký přerod.

A zatím se probouzí Muž, a zatím v daleku

jsou spoutány mhy,

dech měsíce zlý

se zvolna sklání za řeku.

Spal jsem? Jak dlouho?

Spals.

Nad tebou bděly hvězdy a mé zraky.

Že hvězdy nade mnou bděly a tvoje světlé oči?

Jsem jako opilý světlem, a svítání z hloubi mé duše

svým stříbrným hlasem budí pohádku víry a blaha.

Tož tušíš, že třeba být chudým, nízkým a sladkým,

bys nesl za večerů klidných své dary nejspanilejší?

Chudoba tvá se promění v popěvky srdcí,

pokora zatlačí všeliké vrásky v tvém čele

a tím, žes byl sladký, uslyšíš sladká slova,

jež ti zašeptá ten, kterému’s zůstal věren.

Však, Ženo, pod stínem tvým velkým a tmavým

žel, třikrát žel, že tichnou zpěvy a vůně.

Kam se ty nakloníš smutná, kde zaperlí smíchy tvé lehké,

všechno se po tobě vzpíná a chce tě ze šatu svlékat,

chce, slyšíš to, Ženo, vzít štěstí tvé, štěstí,

chce v pleti tvé pozemské cítit divnou chut nekonečna.

Hleď, to nejsem já, tvá milenka vášnivá, slabá,

to nejsou moje vlasy, lesklé a uspávavé,

to nejsou moje zraky, klidné a namodralé;

v mé oči jak v nádržku veplují daleké duhy,

mé vlasy jsou zahrady slunce, jež k poledni stoupá,

a já, milenče smutný, jsem zrcadlem dálek a časů.

Nalézt tvou metafysickou krásu, ó Ženo, ó kouzelný květe,

nalézt výdechy lesů ve chvění tvé opojné pleti,

nalézt v tvých zářivých očích hladiny velikých obloh,

nalézt v rytmech tvých prsů volání klasových rozloh,

nalézt v tanci tvých nohou sny o slunci a mořích...

Najdeš víc, najdeš mnoho, najdeš všecko, co žije,

najdeš všecko, co tvoří, najdeš všecko, co jásá,

pod lampou mého těla uzříš lidstvo jít k vítězným cílům.

Ó pojď! Pojď a líbej! Pojď a všechno spatříš,

spatříš, jak světy putují ku nekonečným břehům,

spatříš jezera se lesknout mezi vrchy,

spatříš tichá stáda se vracet z večera domů,

spatříš vášnivá léta se ukládat ve stínech révy,

spatříš květiny žití se otvírat v životech matek –

jen hleď, hleď stále mým tělem prosvítavým,

a nauč se v něm hledat velký rozdech věčna.