NÁVŠTĚVA MRTVÝM

Kvítí ve všech barvách duhy rozkvetlo vám, moji drazí,

nad rovy, kde tiše spíte... Hrůzy dech tu nezamrazí.

Jenom mír vlá svatým polem, jako v šeru světničky,

před spaním kde křížkem žehná matka dětské hlavičky.

Korunou lip kanou na hrob zlaté záře krůpěje,

pod drnem se prach a popel dechem června ohřeje.

Viďte, bábi, že je vám tu pěkně jako na lavici

u kamen, z nichž smolná vůně koulela se po světnici,

když vy s dědem zahaleni v hustá kouře mračna

dýmku míru kouřili jste, a řeč tekla vláčná.

Vedle praděd, kovář, který železné kul svorníky

ke třem křížům z pevné žuly, aby byly pomníky

lásky Boží, která v čase vojny, moru zuření,

horský kout náš ušetřila zármutku a soužení,

že když jinde strachem mřeli, srdce hrůzou vadla,

když padaly mladé hlavy jako pod stinadla –

od Herálce do Pikárce bylo jako na zahrádce.

Nad krajem i nad horáky duhu sklenul věků Vládce.

Dobrý večer, Rézinko – tož jdu s tím pozdravem,

jak jsem kdysi na besedu chodil před krámem

na lavičku při měsíčku v jarním soumraku,

šťasten, že ti hvězdy jiskří z hlubin ve zraku.

Z krámu voněl svatojanský chléb a citrony,

za oknem nás přísně střehly oči matrony.

Ani ona v nedůvěře, ni ty s žhavou důvěrou,

ani srdce studentovo, zápasící s nevěrou,

netušilo, že tak krátká bude sladká písnička,

že ta láska spíše zvadne nežli v sadě srdíčka.

A dnes stoje nad tvým rovem cítím stesk a žal,

jak bych zase v jarní noci před vašimi stál.

Zamčen krám a nevítá mne nikdo s lavičky,

zavřely se černé oči drahé hlavičky.

Jak kdys mými pocely – na věky se zavřely,

aby hocha nevěrného víckrát nezřely...

Sousedé a sousedky, děvčátka i stařeny,

rozpory a zápletky srovnány a smířeny.

Tak tu jako zrno Boží spíte každý v úzkém loži –

všecky rány zahojeny, skvrny setřeny.

Spěte sladce v zemi svaté, přijdu zase k vám,

snad mne ani nepoznáte – znám se sotva sám.

Líchu Pánem přikázanou rád bych viděl zoránu,

potom přijdu na besedu – a již zůstanu.