Návštěva na hřbitově.

Již štědré dary dobrodinci

mládeži nuzné rozdali,

jen jedna dívka osamělá

šla s dárky svými v povzdálí.

Vše radostně pospíchá domů,

jen ona kráčí pomalu,

všem dětem líce slastí plane –

jí smutno je a do žalu.

Přec štědře byla obdařena

i tato dívka maličká,

a truchlí jen, když vzpomíná si,

že o tom neví matička,

že matky srdce nejvěrnější

pokrývá již zelený rov,

i kráčí k ní, k své drahé matce,

k jejímu lůžku na hřbitov,

jde říci jí: „Matičko drahá,

již klidně, tiše můžeš spát,

pohleď jen, jak jsem obdařena,

na zimu mám již teplý šat,

mám teplý šat i obuv teplou –

co by to dalo starostí!

obdařili mě dobrodinci

vlídně a s vřelou radostí.

Spi tiše, drahá matičko má,

nuzný se v světě neztratí,

i jemu srdce dobročinná

ten život blahem ozlatí!“

Znamená křížky hrob ten drahý,

a dole matka zesnulá

nad zprávou dcerušky své milé

se v spánku tiše pohnula.

A duše její ozářená

s nebe se dívá na tu zem,

s andělů sbory před trůn Boha

rozepne křídla s jásotem,

a za ty duše, dobrodiním

jež daří děcka ubohá,

vyprosí milosť, požehnání

a smilování u Boha.