Návštěva slávy.

Po dlouhých letech opět zaklepala

u samotáře, jenž jí dávno odvyk’,

zněl z dálky potlesk, davů hlasný povyk,

ba s rojem listů u mých dveří stála.

Tak přišla. Duše se jí nenadála,

jak padá v mračna náhle hvězdný promyk;

já sobě připadal jak starý komik,

jejž chvilka úspěchu v ruch rozehřála.

Leč jako illuse vždy krátká byla,

když prohled jsem blíž péra jejích křídel,

žluč viděl jsem, jež v skvrnách na nich zbyla.

Má chvilka úspěchu se zatemnila.

„Jdi!“ – chladně děl jsem. „Jinde je má síla

a úkoj píti zvyk’ jsem z jiných zřídel.“