Návštěva soucitu

Když soucit navštíví mne v dlouhé šedi dne,

je krátký, rozsvítí se, zkvěte a uvadne.

Má jarních jiter vlnu světla takovou,

jak proužek pole svitne rudí makovou.

Potokem zahovoří, dřív než opadá.

Tak pod obloukem duhy vzhoří osada.

Mé dveře přijmou jej a ihned propustí,

jak ženský měkký šat, jenž zašustí.

Dlouhého stání nemá z rodu efemér,

dnes tu a zítra tam, zas jinam, v jiný směr.

Svou hlavu nastavuji čerstvých do vanů,

než rozplyne se, shasne, rosa po ránu.