Návštěva z hrobu.

Bije půlnoc. Klika cvakla –

v bledé záři měsíce

kráčí tichým, lehkým krokem

bílý stín do světnice;

ku kolébce v koutě míří,

spící dítko pozvédá,

líbá je a při tom pláče,

že až srdce usedá.

„Umřela jsem před úvodem,

a sirota zůstala...

není matky, jež by tebe

měkkou rukou koupala;

pojď, synáčku, do vodičky,

již slzami zakalím,

vykoupám tě, osuším tě,

v peřinku tě zabalím.“

Voda, houba připravena –

matka svlékla dítko své,

do vany je položila

na prádélko hebounké;

dítě oči otevírá,

ručky k matce vztahuje,

matka vodu na ně šplýchá

a smutnou si notuje:

„Moje zlatá, modrá očka,

znáteli pak maminku?

Pojďte, už vám přichystala

bílou teplou peřinku;

k srdci pěkně položí vás,

mlékem svým vás napojí,

byste sobě podřímala

ve štěstí a pokoji.“

Sedla si a v zamyšlení

podala prs milánku –

a v tom za ní v bílém loži

muž se zbudil ze spánku;

spatřiv ženu v udivení,

mněl, že bůh mu vrátil zas

ji tak hořce oplakanou,

a radostný zvedl hlas:

,Ženo, ženo, mám tě opět,

pojď do mého náručí,

slzy uschnou – a v mém srdci

blaha květ zas vypučí!(

– „Ustaň, muži“ – promluvil stín,

„to tam štěstí z lásky dob – –

co tam do něho bůh vložil –

víc nevrátí tmavý hrob!“

,Lásce mojí neodolá

ani hradba hrobová,

bůh přísahu naši přijal,

bůh ať nám ji zachová.( –

„Nerouhej se božím soudům,

klam ti myslí zachvívá,

hle mé dítě, jak se k tobě

jasným očkem usmívá!

,Co mi dítě! Tvoje srdce

míti chci a musím mít,

lepší boží zatracení

než bez tebe žalem mřít!( –

„Slova tvoje břitké nože!...

svoji více nebudem,

čas můj prchá, já odcházím

za svým těžkým osudem!“ –

Muž se nedal uchlácholit;

v lásky touze přesmělé

a v naděje bystrém chvatu

vyskočil s své postele;

rozpřáh náruč, by své ženě

nový ustlal lásky klín –

klika cvakla, jedna bila,

mrtvolu opouštěl stín.