NÁVŠTĚVA

Z kytičky jarní spadl vonný dech

a přiběhl a skočil oknem k nám

a najednou byl z něho uličník,

jenž foukal krásné baňky duhové

po celé světnici.

A já se dívám, oči zbystřené,

však nedivím se, všechny dobře znám,

ty bublinky, jež rejdí kolem mne,

ach pane Bože, všechny dobře znám,

a chytám rukama je lehkýma

a házím zpátky tomu na okně

a ten se směje zrovna jako já

a hned se kulujem jak rovní dva.

A náhle slyším z dálky lehký krok,

krok tichý, měkký, rytmem písňovým,

jde sotva tlumen svěžím trávníkem,

jde podle domu v slunci májovém,

jde k mojím dveřím lehce přivřeným.

Ó vítám tebe, moje radosti,

ó vítám tebe nastotisíckrát!

Pojď blíž, pojď blíž! Proč stojíš na prahu

u mojích dveří lehce přivřených?

Pojď blíž, pojď blíž, dnes tady není tma,

dnes přiběhl sem zlatý Davídek,

spleen-obr dostal řádnou do hlavy,

a nejkrásnější ze všech bublinek

ho zabila.

Pojď blíž, pojď blíž, má sladká radosti!

Ty černé dveře nechej dokořán

a světlým mostem rychle vejdi k nám

a hrej si s námi, míčky čekají,

májové víno voní na stole

a první doušek volá po tobě.

A moje srdce vedla naděje,

a prudká touha mladých smělých let

v ráz otevřela dveře.

Však na mém prahu radost nestála,

tam stál jsi ty

a ty

jsi do mých očí hleděl sychravě.

Dva žebráci

si zmateně a plaše stiskli ruce

studené, prázdné jako zimní den.