NÁVŠTĚVA

Unikám vřavě. V zapadlém koutě

lidé dva beze slov obejmou tě.

Zdá se, že přátelé. Bůh, jsou vzdáleni,

prostá že chudoba krájí tu chléb,

a že je pokora podivné šálení,

s vodou když podává ti střep.

Muž se usmívá, na rozpacích, zdá se,

srdce utají ztěží v dravém hlase.

Zažvatlá žena o velkém bohatství

cudnou, plachou větou:

Na jaře třešně nám v sadě kvetou,

V létě tu máme růže.

Na podzim v říjnu u zdi víno se nalíti může.

Ale pak ruměnná celá,

přišla a na rukou dítě mi podržela.

Já jsem se divil: byl to jen drobný, křehký květ,

ale ohromný svět, celý ohromný svět,

ty můj Bože!