NÁVŠTĚVA

Tak, jako bývá v pohádkách, mne jednou navštívila,

již nevím, v které noci, snu podivuhodná víla.

Jí z její dlaní ledových dva keře růží kvetly,

a v její očích plálo to jak nesčetnými světly.

„Ty růže, ač se zdají být, ty keřem nejsou, milý,

ty“ řekla tiše „srdce jsou; jinak by nerozvily.

Jsou touha. Rudé jsou, vždyť živím je svou krví,

a že mi krev už vyssály, mám obličej tak bledý.

Vše dala jsem, co mohla dát; však růže na mých dlaních

sní o těch, jimž jsou určeny, o krásných, vzácných paních,

o rukách, jež je utrhnou, o rukách císařoven,

o rukách svatě tajemných, v nichž smysl hvězd je vložen.

Však paní nejdou... Zbývá mi: s nadějí umírati

(mé růže chtějí růsti výš); i tu jim nutno dáti,

tvář zahalit a neptat se, proč touhou život zhasl,

jen zemřít...“ Vzdychl jsem si tu. Ret se jí němě třásl,

a „tiše, tiše“, řekla mi a tiše zasténala,

a tiše šat jí zašuměl, mne tiše v náruč spiala

a tiše, tiše zmizela... ta, jež mne milovala.