Návštěva.

Řekl jsem: Sestro, jež záři vyhaslých sluncí máš ve zraku,

prodli, a studenou ruku svou mi (bych zahřál ji) ponech.

Byl večer a něco teskně minulého vonělo v soumraku

a plakalo kovovým zaštkáním v zvonech.

I uviděl jsem ji, Duši svou, zardělou mladosti záchvěvem,

jak vystoupla jednou do šedivé mlhy svítání mého;

zapomenuté dítě, jež před bouří hraje si s úsměvem

na prahu domu uzamčeného.

V závoji bílém a veselou, jak družičku v průvodu pohřebním,

a šťastnou, jak v domě, kde oheň vypukl v noci, dech spících,

panenskou nevěstu v modlitbách přede dnem svatebním

nad loži umírajících.

Dechla mi do tváří, jak vůně odkvetlých růží když zavane

ze vzdálených zahrad a na rtech usládne v pocel,

a záclony záře východní, z nejčistších paprskův utkané,

mým nemocným touhám zavěšovala do cel.