NÁVŠTĚVA.

Namíchal paní pro spaní –

„Tys, švakrová, jak z růže květ!“

V tom mrtvá víčka odclání –

„Co chceš tu ještě uvidět?“

A skokem k lůžku přikvačil

a palcem víčka zatlačil.

Hned líbal ňadra okrouhlá,

šíj bílou, z růže tkaný ret,

zas mrtvá z lůžka prokoukla –

„Co chceš tu ještě uvidět?“

A skokem mrtvou uchopil

a v rakvi víkem poklopil.

Když byla v hrobě pohřbena –

„Teďs, švakrová, můj celý svět!“

A v měkká klad’ se ramena,

jak do hedbáví, na samet.

Až v půlnoc hlavu pozvedne:

„Co chceš, ty mrtvá, vedle mne?“

A mrtvá tak, jak o ní snil:

„Bez tebe nechci v hrobě spát,

tys špatně oči zaklížil,

já kdy chci mohu k tobě vstát,

a já chci sestru uvidět,

jak od tebe jí sladne svět.“

A mrtvá kouká v duše skryt,

ba v nejtajnější srdce kout,

chce manžel z lože vyskočit,

však nemůže ni rukou hnout,

jen mrtvé hledí pod rubáš:

„Ach, ty mně duši vykoukáš!“

A z mrtvé bílý plane svit,

má ruku zvednutou jak v soud,

chce manžel sestru probudit,

a nemůže ni hlasem hnout,

jen mrtvé hledí pod rubáš:

„Ach, ty mne k hrobu vykoukáš!“

Když bylo ještě s půlnoci,

vylítla sestra ze spaní:

„Ach, spějte, lidé, k pomoci,

mně pán můj stydne ve dlani!“

Však pomoc marná dočista,

kdo dobděl, vstát se nechystá.