Návštěva.

Tu píseň slyšel soused v snách

a divný cit mu hrudí táh’

a cit ten rostl, bujel, kvet

a ve plod žhavý uzrál hned.

A když se soused vzbudil pak,

pálil ho mozek, krk i zrak

a v prsou plál mu divý žár –

pochyby sup v něj zaťal spár.

Chyt’ rychle vína sklenici

a lil je v hrdlo žíznící

a nalil znovu a pil zas,

však žár mu uvnitř neuhas.

Mhou se mu oči zkalily,

kles’ u postele opilý,

nazvedl hlavu, našpulil ret

a v leže řeči podivné ved’:

Tak všecko tedy, co jsem kdy psal,

je pouhá lež jen a samý klam,

svět nemá účel a ranní zář

nikdy už, nikdy nevnikne k nám.

Poslední nelze příčiny znát,

proč jsme tu tedy, nezvíme již,

žena, jež hledá v zábavách ráj,

ta pravdě než my stokrát je blíž.

A přece není, není to možno,

tam uvnitř cosi bodá mne zas,

jen dostat mozek ze ženských drápů

a hned nám pravdy zašlehne jas.

A proč by žena zrovna to byla,

jež by nás vlékla v bahno i kal?!

Z jejího lůna vyšli jsme přece,

prs její krev a sílu nám dal.

Vědění, toť hrstka pepře

cestou kdesi ztracená,

pochybnosť však velehora

řvoucí, žhoucí, plamenná,

oheň z ní a láva tryská,

tisíc jisker létá z ní

a v ten rachot píseň pravdy

nedolehne, nezavzní.

Co je pravdou, co je tedy?

Nedovím se nikdy už?

Sapristi! Teď vzpomínám si,

jak to vyved’ onen muž,

Faust on slul, ba na mou věru

a když v pochybnostech has’,

brk namočil do své krve,

za to pravdu řek’ mu ďas.

Krůpěj krve – nevídáno! –

a po smrti trochu muk! –

za to přece stojí seznat

vyšších srdcí žár a tluk,

do dálek se jasných zvednout,

záhad světa zbádat rej –

Ďáble, ďáble – pospěš rychle,

soudruhu můj – hola! hej!

Jak to dořek’, v tom na dvéře

kdosi prstem zaklepal

tak jemňounce, ostýchavě,

jak by se bál vkročit dál –;

soused rychle šíří oči,

z mozku prchá vína tíž,

ostrý záchvěv zaškub’ tělem –

Klepot nový, prudší již...

„Dále dále!“ – vykřik’ soused

a z podlahy rychle vstal.

Dvéře vrzly – pokoj celý

v modrém ohni náhle vzplál.

A v té záři oslnivé

přes prah stoupá komnaty

pán kýs tváří boubelatých,

otylý a břichatý.

Rozespalé mne si oči,

na to šátkem utřel vlas,

pak se kloní představuje:

„Zde mne máte – já jsem ďas!

Volal jste mne, pozdě ovšem,

spal jsem už jak zabitý,

odvykl jsem, dávno odvyk’

v noci konat visity.

Račte tedy, prosím, říci,

čím vám mohu pomoci?“

– Soused na to: „Jaká oběť,

jíť teď z pekla – za noci! –

Vždyť to mohlo dobře počkat,

zítra přece taky čas,

avšak když jste jednou tady,

jako přítel vítám vás!“

A hned nabízí mu židli,

doutník rychle podává,

ďábel beře, zapaluje,

při tom očka bodavá

na hruď páně sousedovu

připíná a obrací,

jak by chtěl v nich vyčíst’, co ho

čeká tady za práci.

Najednou se kradmo usmál

a prohodil, trhnuv rtem:

„Zanechte všech dlouhých řečí,

vím, proč jste mne volal sem,

krví se mi chcete upsat,

ach, to všecko dobře znám,

rád byste se po své smrti

na lacino dostal k nám!

Hned vám ale předem pravím,

marná vaše naděje,

velká je teď konkurence,

druh druhovi nepřeje,

vše je u nás obsazeno,

nejmíň na padesát let,

šmahem mrtvé posíláme

od bran pekel v nebe zpět.

Jen kdo protekci má velkou

nebo zvláštních zásluh dost,

ten smí v pekle ucházet se

o domov a příslušnost,

a když přec k nám jiný přijde,

pak to čirá náhoda,

nikdy však to jistě není

syn českého národa.

České peklo! Ach, toť nuda,

hnusné mrtvo, děsná tiš,

ač tam muka nejstrašnější,

výkřiku tam neslyšíš.

Na tom lidu můžeš štípat,

síru žhavou v krk mu lít,

a on mlčí, pořád mlčí,

jak by musilo tak být.

V peklo Čech víc žádný nesmí! –

taký rozkaz vydán byl,

vždyť ten lid svou ztrnulostí

kázeň by nám rozrušil, –

naučil by časem jiné

mlčky snášet pekla žár –

a pak z celé naší slávy

zbyl by sotva směšný cár.“

Pan soused se ušklíb chytře,

pak děl v jemném povzdechu:

„Tedy asyl máte plný,

gratuluji k úspěchu,

jen mi v mozek dobře nejde,

jak si pomáháte teď, –

či snad beztrestně již může

tropit, co chce, hříšný svět?“

„Haha haha! jaká naivnost!“

ďábel vypuk’ v tučný smích,

kozlí vous mu poskakoval,

záře kmitla v očích zlých,

„právě teď se máme blaze,

na zemi hned trescem’ lid,

nedůvěru zaséváme,

štveme srdce, rveme klid.

Dvacet se nás sjednotilo,

peklo na zem přeneslo

a mně věřte, milý pane,

dobře jde nám řemeslo,

ba tak dobře, že kdybychom

akcie dnes vypsali,

byl by poplach v Israeli

a shon o ně nemalý.“

„Nuže vidím, vše je marné,“

jaksi teskně soused řek’,

„a já, mocný pekel pane,

pro vás dvé měl otázek,

a domníval se, když svou duši

dnes upíšu vám, že vy hned

na žhoucí tyto dotazy mé

určitou dáte odpověď!“

„Jen s otázkami těmi přes chrup,

rád v srdce vaše vleju mír

a zadarmo je zodpovídám,

jsemť každým coulem kavalír,

svou duši pěkně podržte však,

a že ji máte, buďte rád,

ta může ještě v ceně stoupnout

a kariéru udělat.“

„Nuž, slyšte tedy, čerte-ďáble,

tu nejdřív otázku vám dám:

má svět náš vytčen jakýs účel:

či účelem je sobě sám?

A pak: zda bychom spíše mohli

k výšinám dálným ducha vznést,

kdyby nás v spárech nedržela

žen chlípnosť, mělkosť, kal a lesť?“

„O příteli, kdybych znal účel

všech světa sil a jeho vzpruh,

hned ďábelstvím bych o zem’ praštil,

a z bohů byl bych – první bůh!

Kdo o ženách pak soudit hodlá,

je nutno, by je dříve znal,

proč vy jste dosud nikdy pravdy

na srdci ženy nehledal?

Tu radu mou si v prsa vpište:

O světa účelu je marno snít –

záhadou velkou sám je člověk,

tu hleďte proniknout a pochopit.

A největší všech záhad lidstva

je žena, pane, nitrem svým....

Teď půl jedné už s věže bije –

Má úcta – já se poroučím!“

Jak to dořek’, vstal,

klobouk s pérem vzal,

k dveřím tíh’,

stín se mih’,

světla jas

pouhas’.

Tma zas kolkolem.

Soused za stolem

v těžkou dlaň

tiskne skráň

v tváři bledý,

rozechvěný,

zas a znova

divná slova,

jež mu ďábel děl,

v mozku snuje,

opakuje,

splítá, rozplítá.

sní a přemítá,

až vzkřik’ naposledy:

„Zkusíme to tedy!“

Blázen bláznivá,

vše si v hlavě splet,

ženu poznat chtěl,

naši služku sved’.

Nepoznal nic, nepochopil,

v čem žen síla skryta –

a tak z všeho zůstala mu

jenom – paternita.